Friday, December 30, 2016

Иван Снегаров: ДЕЛОТО НА КЛИМЕНТА ОХРИДСКИ

Поклоничевски дела за Македонија
(Реч, произнесена на 2.VII.1941 г. во Охрид)
...
Драги мои съграждани!
Днес вече виждате с очите си явно свидетелство на дълбоката любов, която чувствува Софийският университет към св. Климентовия град. Целият Академически съвет, върховното управително тяло на Софийския университет, е тук при вас. Тук са майстори и първомайстори на българската наука, български учени с европейска, дори световна известност. Те са дошли да ви сърадват заради изгрялата свобода и да почувствуват със своите просветени души, че жив е св. Климент, както от векове вярват охридчани. Радост озарява техните мъдри лица, загдето са честити да стъпят по същите места, които са осветени от апостолските нозе на българския първоучител св. Климент Охридски. За пръв път е удостоен Охрид с такава висока чест, в която искам да видя залог, че нашият сега изнемощял град отново ще разцъфне и ще възстанови своето древно достойнство  да стане пак средище на българската наука, както е бил във времето на св. Климента. Посещението, което прави Академическият съвет на Софийския университет „Св. Климент Охридски", е бележито събитие с общобългарско значение. То още повече ще свърже духовно новата българска Атина с древната, София с Охрид, Третото българско царство със Самуиловото. Това светло събитие винаги ще сочи на българската академическа младеж, че трябва да пие и да се освещава от първоизвора на българската наука  мъдростта на св. Климента Охридски.
Родени под благославящата десница на св. Климента, откърмени и израснали под чудодейния чар на разкази за тайнствени явявания и действия на великия български светец, охридчани със своите чисти сърца вярват в небесната мощ на св. Климента и със страхопочитание произнасят неговото име. Обаче може би някои от вас, мои съграждани, се запитвате и сте в недоумение: защо и Софийският университет — тая лаборатория на чистата наука  толкова много почита нашия светец, дори е станал негов доблестен знаменосец?
Много пъти е говорено и писано от наши и чужди учени за св. Климента. В самия град Охрид, ако и да е бил задушаван от тъмнината на робството, винаги е имало ученолюбиви мъже, които разпространявали между народа знания за ангела-пазителя на Охрид и цяла България, черпени грижливо из стари жития и служби. При все това личността на св. Климента е толкова възвишена, неговата дейност е толкова обширна и плодотворна, че все пак остава нещо недоуяснено и недоизказано. И небето виждаме пред нас. Струва ни се, че го познаваме добре, но колко тайни крие то в себе си? На българското небе повече от хиляда години свети звезда с необикновена яркост и величина: сияе пътеводна звезда, от която са се излъчили множество други звезди. Такова велико светило винаги ще буди удивление и любознателност със своята лъчезарна тайнственост. Независимо от това, не е излишно понякога да се припомнят дори многоизвестни исторически истини, за да бъдат втълпени в нашите души и да станат нравствени принципи на нашата обществена дейност.
Науката до днес разполага с твърде малко сведения за живота и дейността на св. Климента. В Охрид се носят различни предания за него и неговия другар св. Наум. В тези народни предания са отразени: 1) голямото обаяние, което са имали двамата охридски светители между народа, и 2) непоклатимата вяра на охридското население в тяхната светост и чудодейна закрила. По-достоверни сведения ни дават житията на св. Климента и св. Наума, написани от техни ученици и от охридски архиепископи. Също черпим сведения и от св. Климентовите съчинения. Откъде точно бил родом българският праотец св. Климент, не е известно, но той бил несъмнено славянин и в науката преобладава мнението, че той бил българин. За св. Климента България, както казва неговият житиеписец Теофилакт Охридски (поч. към 1108 г.), била многолюбима, въжделена земя. Същият житиеписец го нарича пръв епископ, който служел и проповядвал на български език (...). Друг житиеписец, охридският архиепископ Димитър Хоматиан (1216—към 1234 г.), явно го нарича българин.
Св. Климент ще да се е родил някъде близу до родния град на св. Кирила и Методия, Солун. Това се допуска по следните съображения: той от млада и нежна възраст е придружавал св. Методия и видял всичките негови дела. Климент е владеел в съвършенство Кирило-Методиевия език, сир. солунското, или южномакедонското старобългарско наречие.
Не се знае къде се е учил Климент, но е известно, че той бил високообразован мъж. Теофилакт Охридски го нарича най-учен мъж (...). Още когато св. Солунски братя във Византия са започнали да превеждат свещените книги, той ще да им бил усърден помощник. Поради това те са го взели със себе си, когато в 863 г. заминали за Велико моравия (днешно Словашко), за да насаждат славянска просвета. Там Климент е останал до смъртта на своя учител св. Методий (поч. 6. IV. 885 г.), като помагал в неговото апостолско дело, сир. в неговата християнска просветна дейност (обучавал деца, проповядвал на народа и превеждал църковни книги). Във Великоморавия Климент изпъкнал със своите големи дарби. Той и Горазд били водачи на Кирило-Методиевите ученици и първи борци срещу латинското духовенство, което се стремяло да унищожи славянската образованост. Изтърпели тежки окови в моравски затвори за вяра и род и изгонени из Великоморавия, Климент и другарите му Наум и Ангеларий се отправили за България, за която силно копнеели. В България те намерили богата почва за самостойна творческа работа. Княз Борис ги приел с отворени обятия, като изпратени от Провидението спасители на България. Борис отдавна е копнеел за такива просветители. Със съдействието на близките си съветници, болярите Ехач и Чеслав, Борис изработил план за всенародна просвета. Българският владетел скоро, още през 866 г., изпратил Климента за учител-проповедник в далечната обширна западно-българска област, наричана Кутмичевица, която обхващала днешна Южна Албания и Западна Македония. Средища на Климентовата християнскопросветна дейност са били градовете Главеница (днес не съществува, близу до гр. Авлона), Девол (също не съществува днес, близу до гр. Корча) и нашият град  Охрид. В Кутмичевица е действувал седем години от 886 г. до 893 г., когато, по заповед на новия български господар Симеон, той бил поставен за епископ на Дебричко  Величката епархия, която според по-нови изследвания е обхващала днешно Кичевско (долината на р. Велика), и съседната охридска покрайнина Дебърца, а може би и Дебър. Изобщо Климентовата епархия не се намирала много далече от Охрид, понеже, след като станал епископ, той често е посещавал своя манастир ,,Св. Пантелеймон" в Охрид, тук починал и бил погребан. Поради това по-късно св. Климент станал известен повече като охридски „архиепископ" и изобщо като охридски светия. Наместо Климента в 893 г. княз Симеон изпратил в Кутмичевица неговия сподвижник пресвитера Наума, който също така е работил седем години, до деветстотната (900) година, и след като си построил манастир на лазурния южен бряг на Охридското езеро със средства на Бориса и Симеона, се отдалечил там за постническо подвижничество.
Изнемощял от дълголетен тежък труд и от старост и предчувствувайки края на своя живот, Климент усилено молил княз Симеона да го освободи от епископството, за да се предаде на молитвено уединение в своя любим манастир в Охрид, но молбата му не била удовлетворена и Климент е останал на архиерейската си катедра до смъртта си на 27 юлий 916 година.

В такава животописна скица се очертава личността и делото на св. Климента Охридски. Посочените факти трябва да се вземат във връзка с предишни и послешни събития, за да се разбере тяхното значение, именно че те са основни линии в историческото развитие на българския народ от времето на княз Бориса до днес, сир. за повече от хиляда години време.
...

Wednesday, December 28, 2016

Министерство за информација и науки: ИСТОРИСКИТЕ РЕШЕНИЈА НА БЛЕД

ОД ЦАРИБРОД ДО БЛЕД
Белград

Посетата на гостите од братска Бугарија и особено пристигањето на љубениот водач не само на народот на Бугарија и првоборецот против фашизмот, Георги Димитров, кој подеднакво припаѓа на сите слободољубиви и трудољубиви луѓе во светот, беше најголемо, беше едно од најрадосните собитија за храбриот Белград, за трудбениците, кои со голи раце го започнаа изградувањето на разрушениот и пострадан Белград в епохата на нова, Титова Југославија.
Средбата со Георги Димитров беше определено за 9 часот. Арно ама, уште во 8 часот пред многу фабрики, институции и претпријатија се слушаше песна и се движеа коли. Работници и работнички беа накитени со цвеќиња и во рацете носеа бугарски и југословенски знамиња, мали и големи портрети на Георги Димитров. Поток од луѓе, подредени во редици, цели два часа се слеваше кон плоштадот и железничката станица. На чело на секоја редица беа грижливо носени портретите на Тито и Димитров, со еднаква љубов оивичени со цвеќа и со ленти – едните сино-бело-црвени, а другите бело-зелено-црвени. Стегнати бајраци високо се издигнуваа и се слушаа бурни акламации: „Братски поздрав на братска Бугарија“. По улиците се разнесува песна, новата песна на трудбениците од Белград:
„Фабрика за инструменти,
фабрика за машини
Наскоро ќе има
у нашој отаџбини
Тоа пее младината, која снажно пристапува, идеејќи од објектот Железник, каде што го врши строежот на големиот металургиски комбинат. Секоја бригада е со знамето на својата република. Тие се радосни оти имаат можност да ги поздрават скапите гости од братската бугарска држава.
Половина саат пред пристигнувањето на возот, плоштадот пред железничката станица, особено улицата „Немањина“, по која што е патот на гостите кон Дедиње, претставува разбранувано море од луѓе.
Денот беше сончев и жежок. Пеколна горештина. Ама тоа никому не му пречи, тоа на ја засенува радоста на белграѓани. Десетици илјади предани трудбеници беа се збрале да го празнуваат денот на големата слава и радост, денот на трајното зближување на Бугарија и Југославија.
Група младинци пејат херојски бугарски песни. Од микрофонот, којшто пренесува емисија на Бугарското радио, по плоштадот се разнесува широката и моќна музика на „В‘лтава“ од Беджих Сметана. Извикот: „Да живее братството на словенските народи – гаранција на мирот во светот“ ја прекинува песната и веднаш потоа започнува моќно скандирање: „Братство – единство“.
Се вијат ора. Играат момци и девојки, а градите им се накитени со црвени каранфили. Разгорената и насмевната младина силно си ги вплеткала рацете и игра „Козарачко коло“ пеејќи на сет глас:
„Димитров, тенка сабјо
Хероју во сите борби...“
Се вејат трибојни знамиња, југословенски и бугарски. Од едниот до другиот крај се разнесува ехото на радосните воскликнувања, на пароли за братството меѓу бугарскиот и југословенските народи и се издигаат плакати во чест на најголемиот син на бугарскиот народ - љубениот Герги Димитров. Групи младичи и граѓани неуморно скандираат:
„Сталин – Тито – Димитров,
Москва – Белград – Софија“.
Трескавично настроение ги опфати огромните маси, луѓето се издигнуваат, поголемите ги креваат помалите, лицата на сите се свртени кон торжествениот излез од железничката станица. Сите се опфатени со една желба – да го видат и поздрават Георги Димитров. Сите се исполнети со иста радост дека ќе можат да ги поздрават скапите гости од братска Бугарија.
Малку пред 10 часот, на перонот на станицата беа се собрале представниците на народната власт, на армијата и на невладините организации.
Присуствуваа: подпредседателот на Президиумот на народната Скупштина на ФНРЈ – Моша Пијаде, секретарот на Президиумот – Миле Перуничиќ, подпредседателот на Владата на ФНРЈ – Едвард Кардељ, министерот за внатрешни работи - Александар Ранковиќ, министерот за надворешни работи – Станое Симиќ, министерот на индустрија – Борис Кидрич, министерот за ПТТ – Драго Марушиќ, министерот за рударство – Бане Андреев, министерот за електростопанство – инж. Никола Петровиќ, министерот за трговија и снабдување – д-р Заим Шарац, министерот за труд – Вицко Крстуловиќ, министерот за благоустројство – Владо Зечевиќ, министерот за правосудство – Фране Фрадл, председателот на Комитетот за социјални грижи при Владата на ФНРЈ – Кирило Савиќ, председателот на Комитетот за народно здравје при Владата на ФНРЈ д-р Димитор Несторов, председателот на народната Скупштина на Србија – д-р Синиша Станковиќ, председателот на Владата на НР Србија – д-р Благое Нешковиќ со членовите на НРС, помошник-министерот на народната одбрана – генерал-лајтнант Иван Гошњак, началникот на генералштабот – генерал-лајтнант Коча Поповиќ со генералите и други.
Од страна на дипломатскиот кор присуствуваа: ополномоштениот амбасадор на СССР во Југославија – Анатолиј Јосипович Лаврентиев, ополномоштениот амбасадор на Полска – Јан Карол Венде, ополномоштениот амбасадор на Чехословачка – д-р Јозеф Корбел, ополномоштениот амбасадор на Романија – Тудор Виану и ополномоштениот амбасадор на Унгарија – Золтан Санто.
Во 9,50 часот насобраните долж улицата „Немањина“ и на плоштадот пред железничката станица почнаа да се раздвижуваат како зрело жито под лахор на тихиот ветрец. Рацете се креваат и „приветствуваат“ без престан. Иде Маршалот.
Масата долги и живо скандира:
„Тито, Тито, Тито“.
Колата на Маршалот запира пред влезот на станицата. Маршалот во бела, летна униформа излегува на перонот. Граѓанството пред станицата не сопира со воодушевеното ракоплеснање.
Точно во 10 часот кратко, остро свирење на локомотива ги заглушува сите. Доаѓа возот со гостите од братска Бугарија. Пристигнува Георги Димитров како гостин на Маршал Тито. Тоа е најголемото собитие во новата историја на Димитровска Бугарија и Титова Југославија. Специјалниот воз полека навлегува во станицата. Оркестарот ги исполнува бугарската и југословенската химна. Официјалните представници стојат во прави, стегнати редици. Влакот запира. Маршалот тргнува со брзи, тврди стапки кон Георги Димитров, кој бодро и насмевнато слегува од возот, заедно со другите членови на делегацијата. Средбата меѓу Маршал Тито и Георги Димитров е торжествена и срдечно трогателна. Двајцата државни мажи топло и срдечно се поздравуваат, се прегрнуват и братски се целуваат.
Претседателот на бугарското Правителство Георги Димитров ја поздравува почесната гарда, а след тоа се ракува со членовите на Президиумот на народната Скупштина на ФНРЈ, со генералитетот и со други официјални представници. Председателот Георги Димитров после тоа му ги представи на Маршал Тито и на другите официози членовите на бугарската владина делегација.
Представничките на Антифашистичкиот фронт на жените му врачија на министерот-председател Георги Димитров букети свежи цвеќиња. Потоа председателот Георги Димитров ја испрати преку микрофонот следната поздравна реч кон народите на Југославија:
„-Браќа Срби, Хрвати, Словенци, Македонци, Црногорци!
Стапнувајќи во престолнината на вашата слободна и нам братска земја, пред се’, јас сакам да ја изразам искрената радост и големиот восторг на бугарскиот народ кон вашата херојска победоносна војна под раководство на на славниот Маршал Тито против проклетиот хитлеризам, како и од вашите сегашни творечки усилби за изградба на нова, вистинска демократија – Федеративна народна република Југославија. Истовремено, вонредно пријатен долг за мене е, од името на бугарскиот народ и неговата влада и од мое лично име, да ви испорачам горливи поздрави и најдобри желби за понатамошни успеси на вашата огромна стопанска политика и културно строителство...“


(Библиотека „Политички движења“ – Софија, 1947 год.)

Thursday, December 22, 2016

ВАЛТЕР БЕНЈАМИН: Московски дневник

1926
30. декември

Божиќната елка се уште стои во мојата соба. Малку по малку, јас успевам да ги средам звуците кои ме опкружуваат. Увертирата започнува во раното утро со воведение на неколку лајтмотиви: првин со чекорење по степеништето крај мојата соба кое води до приземјето. Најверојатно вработени доаѓаат на работа. Потоа телефонот во ходникот почнува да ѕвони и речиси и да не престанува до 1 или 2  по полноќ. Телефоните во Москва се исклучителни, далеку подобри од Берлин и Париз. Изискува само 3-4 секунди да воспоставиш контакт. Често чујам детски глас да зборува на телефонот. Слушајќи ги мноштово цифри, увото почнува да ги распознава руските броеви. Потем, доаѓа човек околу 9 и чука на врата, за да провери дали е затворен прозорскиот трап. Тоа е затоа што започнува греењето. Рајх остава малку простор за вентилација. Ова, заради големата загушливост што владее за време на ноќта. Греењето се изведува од подот, којшто како некое вулканско тло, има свои вруќи точки овде-онде. Додека сте се’ уште во кревет, вашето спање е прекинато од ритмички тапи удари, како да се чукаат некакви замашни шницли; тоа цепаат дрва во дворот. И покрај тоа, мојата соба одишува со спокојство. Никогаш не сум живеел во соба во која е толку лесно да се работи.
-Неколку нотки околу руската ситуација. Во конверзација со Рајх, јас инсистирав на тоа колку контрадикторна е тековната состојбата во која се наоѓа Русија. Во својата надворешна политика, владата се залага за мир се’ со цел да склучи трговски договори со империјалистичките држави; меѓутоа на домашната сцена, таа првенствено се бори да го потисне милитантниот комунизам, за да воведе доба ослободено од класни борби, те да го деполитизира животот на своите граѓани што е можно повеќе. Од друга страна, руската младина е пуштена низ „револуционерна“ едукација од Пионерската организација до Комсомолот, што значи дека таа не се револуционира низ искуството, туку низ дискурс. Има обиди да се заустави динамиката на револуционерниот прогрес во животот на државата - ... со намера да се складира револуционерната енергија на младината како што се складира електричество во батерија. Не им поаѓа од рака. Гордоста комунистичка, за што постои и посебен збор на руски, мора да биде инсталирана кај припадниците на  младата генерација, кои често се и први кои добиле нешто повеќе од шкарт-образование. Екстраординарните проблеми во реставрацијата на нормалноста се исто доста присутни во образованието. Во обид а се справи со катастрофалниот недостиг од наобразба, со декрет е наредено ширење на руските и западноевропските класици. (Парентетички, ова е причината зошто толку важност и’ се придава на Мејерхолдовата адаптација на Општ инспектор и на нејзиниот неуспех.) Може да сфатите колку е овој декрет важен од податокот дека, во дебатата со Рајх околу Шекспир, Лебедински велеше оти живеел пред постоењето на печатница. Од друга страна: навлегувањето на буржоаските вредности се поклопи со екстремната фаза на опаѓање на буржоаското општество. ... Овие вредности, како прециозна чаша, ќе мора да бидат подложени на долга „влеча“ и нема да го издржат патувањето ако не се добро спакувани. Пакувањето треба да се направи да биде невидливо, што пак е спротивно од Партиското официјално промовирање на популаризацијата на тие вредости. Поради сево ова, во Советска Русија популаризацијата на тие вредности изгледа бледо, извртено, за што на крајот од краиштата, заслужен е империјализмот. Човек од типот на Валцел е поставен за член на Академијата, а нејзиниот председател Коган пишува статија во Вечернаја Москва за западната литература во која прави арбитрарни и тотално игноратски конекции (Пруст и Бронен!), обидувајќи се да ги „информира“ читателите во врска со странската книжевност. Единствена културна сцена од Западот, за која Русија има доволно разбирање со кое човек може да аргументира, е онаа на Америка.
...


(Moscow Diary, author: Walter Benjamin, Source: October, vol. 35, Moscow Diary Winter, 1985; published by: The MIT Press; http://www.jstore. org/stable/778471)

Tuesday, December 20, 2016

БЛАЖЕ КОНЕСКИ: Блажена гора зелена

АНТОЛГИЈА НА МАКЕДОНСКАТА НАРОДНА ЛИРИКА

МАКЕДОНСКО ИМЕ НЕМА ДА ЗАГИНЕ

Ој Милево другарице,
те ранија на Распаќе.
Од Распаќе до болница
патот крви се полеа.
Кај Милева ми врвеше,
орман ми се одвиваше.
Кога душа излагаше,
Милева ми говореше:
„Ој другари, Косовари,
мене да не ме жалите,
јас погинав за слобода“.

(изд. „Македонска книга“ Скопје - 1986 г. стр. 373)

Thursday, December 15, 2016

ОВИДИЈ: Метаморфози

КНИГА V
PERSEJ I FINEJ
Dok među Etiopljanima junački Danajin sin pripoveda ove događaje, kraljevsku palatu ispuni čudna buka: nije to jasan glas svadbene pesme, nego nagoveštaj žestokog okršaja oružjem. Gozba se odjednom pretvori u buku i galamu, poput mora čiju mirnu površinu  pobešnjeli vetrovi uzburkaju i pretvore u moćne talase. Prvi među njima je kraljev brat Finej, plahi podstrekač bitke: razmahuje jasenovim kopljem sa šiljkom od bronze. «Pazite», kaže on, «došao sam da svetim otmicu moje neveste. Ovoga ti puta krila neće pomoći, ni Jupiter, prerušen u prividno zlato!» I dok uzima zamah da baci koplje, Kefej povika: «Šta to radiš, brate? Kakva te ludost navodi na taj grozni zločin? Zar se na taj način izražava zahvalnost našem gostu za njegov podvig? Je li to svadbeni dar spasenoj devojci? Ako ćemo pravo govoriti, nije ti je uzeo Persej, nego ono strašno božanstvo Nereida, to jest, stravični Amon, odnosno ona morska neman što je htela da omasti brk mojom kosti i mojim mesom. Ti si je izgubio onoga trena kad je bila izložena da umre, sem ako tvoje kameno srce ne zahteva upravo to – njenu smrt i pokušava da mojom žalošću sebi olakša bol. Čini se da nije dovoljno to što si je video vezanu za hrid, a nisi se potrudio da joj pružiš pomoć, premda si joj stric i obećani muž: hoćeš li, uz to, da žališ što je neko ipak spasao? Hoćeš li spasioca da lišiš nagrade? Ako je po tvom sudu ova nagrada tako dragocena, trebalo je da je uzmeš sa hridi za koju je bila vezana. Neka sad onaj koji je uzeo, koji me spasao da ne ostanem u starosti bez potomstva, zadrži to što je stekao svojim podvigom i mojim obećanjem. I, uveren budi, nisam mu dao prednost u odnosu na tebe, nego u odnosu na sigurnu smrt.»
Finej ništa ne reče, već se, gledajući čas u brata, čas u Perseja, dvoumljaše na koga da usmeri koplje. Nakon kraćeg premišljanja on ga, snagom nadošlom od gneva, hitnu put Perseja, ali uzalud. Kad koplje pade i zabode se u klupu, Persej galantno skoči i vrati natrag koplje koje bi proburazilo srce njegovog protivnika, ali se Pinej već beše sklonio iza oltara, i – kakva sramota! – taj bednik iza oltara nađe sigurnost. Pa, ipak, koplje nije vraćeno uzalud, jer pogodi Roeta u lice, koji pade, a kad je koplje iščupano iz kosti, on se previjaše na mukama, poprskav krvlju bogatu trpezu. Sad se rulja razjari preko svake mere. Stadoše bacati koplja, a bilo je i onih koji su govorili da Kefej treba da pogine zajedno sa svojim zetom. No, Kefej se već povukao iz dvorane pozivajući Pravdu, Veru i bogove gostoprimstva za svedoke da je ovo učinjeno uprkos njegovom protivljenju. Onda dođe ratoborna Palada, zaštiti brata štitom i ispuni mu srce hrabrošću.
Tu se zatekao i mladi Indijac, Atis po imenu, koga je, kažu, donela na svet nimfa Limaja pod bistrom vodom Ganga. Beše mladić izuzetne lepote, koju je njegova raskošna odeća još više isticala, čvrst mladić od šesnaest godina, odeven u purpurni mantil optočen zlatom; zlatan lanac mu je krasio vrat, a zlatan luk držao uvojke, namirisane mirtom. I beše veoma vešt u bacanju koplja na udaljene ciljeve, a sa još više veštine znao je da zapne luk. Kad se upravo spremao da zategne luk, Persej dokpa buktinju koja ležaše tinjajući na oltaru, pogodi ga u lice i smrvi mu kosti u paramparčad.
Kad ga Asirac Likabas vide onako izobličenog i krvavog – Likabas, njegov bliski prijatelj i obožavalac – glasno zakuka za Atisom, koji je ležao izdišući pod ljutom ranom; onda zgrabi luk koji je Atis bio zategao i povika: «Sad sa mnom ima da se biješ; nećeš dugo da se kitiš smrću jednog dečaka, što ti donosi više prezira nego slave!» Pre nego je izrekao poslednje reči, ljuta strela pisnu sa tetive, ali promaši cilj i zabode se u skutove Persejeve odeće. Akrizijev unuk hitro na njega hitnu onaj harpun koji je pomogao Meduzi da umre koji se zari u njegove grudi. Ali on, i na samrti, dok mu se oči gase, osvrnu se tražeći pogledom Atisa, pade pored njega i odnese u grob utehu da se nije rastao od njega. Onda Forbas od Sijene, Metionov sin, i Libijac Amfimedon, koji je goreo od želje da se umeša u bitku, okliznuše se i padoše u krv u kojoj beše ogrezao pod. Pokušavajući da se dignu, dočeka ih mač koji se zari u rebra jednoga i u grkljan drugoga.
Ali, Evrita, Aktorova sina, koji je razmahivao dvoseklom ratnom sekirom, Persej nije napao krivim mačem, već obema rukama visoko podiže jednu posudu za mešanje vina, bogato ukrašenu i tešku, i hitnu je svom snagom na čoveka. Crvena krv pošiklja iz njega dok je ležao na leđima i umirući udarao glavom u pod. Onda, u brzom nizu, Persej pokosi Polidegmona, potomka kraljice Semiramide, Abarisa sa Kavkaza, Liketa koji je boravio pored reke Sperhoes, Helikesa nestriženih uvojaka, Flegijasa i Klita, gazeći preko gomile mrtvih ljudi.
Finej se nije usudio da se upusti u borbu iz bliza sa rivalom, već hitnu lako koplje, koje ne pogodi cilj već Idasa, koji se, zaludu, sve vreme držao postrani, ne priklanjajući se ni jednoj strani. Besno sevajući očima na Fineja, on reče: «Budući da sam uvučen u bitku, O Fineju, prihvati neprijelja koga si sam napravio da ti vratim milo za drago.» Upravo kad se spremao da hitne natrag koplje koje je iščupao iz svog tela, pade malaksalih udova u kojima nije bilo ni kapi prvi.
Onda i Hodit, prvi od Etiopljana do kralja, pade od Klimenovog mača, Hipsej pokosi Protoenora a Linkid Hispeja. U gužvi se našao i jedan starac, Emation, koji je voleo jednakost i poštovao bogove. On je u svoje vreme zabranio rat, borio se jezikom, išao napred i proklinjao oružje. Dok se držao za oltar rukama iznemoglim od starosti, Hromid mu mačem odrubi glavu; glava pade na oltar odakle ih je još polusvesni jezik proklinjao i ispusti dušu među buktinjama olatara.
Zatim padoše dva brata od Finejeve ruke, Broteja i Amon, nepobedivi u pesničenju, ali pesnice ne mogu da se nose sa mačem; pade i Ampik, sveštenik Cererinog hrama, sa belom poveskom oko slepočnica. I ti, Lampetide, koji nisi bio namenjen ovakvom pokolju, već miroljubivoj delatnosti, da preplićeš zvuk lire sa glasom, koji si bio pozvan da ukrasiš gozbu svadbenim pesmama. Njemu, koji je stajao po strani sa trzalicom u ruci, Pedaz podrugljivo doviknu: «Idi, dovrši pesmu pred senkama Stiksa!» i proburazi mu mačem levu slepočnicu. Pade, a njegovi umirući prsti pokušaše da dodirnu strune i u padu proizvede neskladan zvuk. Ali, ni Likormat, koga prenerazi taj prizor, nije te ostavio neosvećenog, nego je, otrgao debeo dovratnik i njime slomi vrat ubice. Pedaz pade na zemlju kao zaklan bik. Kinifijac Pelat pokuša da otrgne levi dovratnik, ali mu koplje Korita od Marmaride u tom trenu prostreli ruku i prikova je za isti taj dovratnik. Tako prikovanom, Abas proburazi bok, ali ne pade, već ostade da visi na dovratniku za koji mu je ruka bila prikovana. Pogibe i Melanej, jedan od Persejeve strane; i Dorila, najbogatiji čovek u zemlji Nasamoniji – Dorila, veliki gazda, od kojeg niko nije imao veći posed, niti je iko sakupio tako velike gomile začina. U njegovu slabinu odsede koplje bačeno sa strane i načini kobnu ranu. Kad ga vide kako izdiše i koluta očima, Halkionej iz Baktre, koji je bacio to koplje, reče: «Od sve zemlje koju si imao samo će ono parče na kojem budeš ležao biti tvoje!» – i ostavi mrtvo telo. Put njega Persej, brz u osveti, iščupa koplje iz vruće rane i njime prostreli Halkionejev nos i grlo i zaustavi se tek kad izbi na drugu stranu. I dok ga sreća služi, pokosi i Klitija i Klanida, oba od jedne majke, ali sa drukčijom ranom. Kroz oba Klitijeva bedra prosvira jasenovo koplje zavitlano moćnom rukom, a drugu  strelu Klanid zgrize zubima. Tu pogibe i Keladon od Mendezije, i Astrej takođe, kome majka beše iz Sirije a otac nepoznat; Etion, koji je nekad znao da pogodi šta će da se zbude, ali ga sad prevari lažno znamenje; pa Toaktes, kraljev štitonoša, i Agirt, po zlu čuven, jer je ubio rođenog oca.
Još ih je ipak ostalo, premda je iznuren bitkom, jer svi su pregli samo njega da pokose. Sa svih strana ga udruženim snagama napadaju, bez valjanog razloga i obrazloženja. Na njegovoj strani je tast, od čije odanosti slaba vajda, nevesta i njena mati: njihovi se vrisci razležu po celom dvoru, ali se gube pred zvekom mačeva i zapomaganjem ranjenika; dok Belona kravlju natapa i prska sveti hram, neprekidno obnavljajući boj.
Sad stoji sam pred Pinejem i hiljadu pristalica koje zbijaju redove oko njega. Gušće od snežnih pahuljica lete koplja s desne i s leve strane i zvižde pored ušiju. On stoji ispred stene koja mu zaklanja leđa i, tako zaštićen otraga, suočava se sa ruljom protivnika i njihovim silovitim nasrtajima. Sleva napada Molpej sa Haosa, a Arabljanin Etemon zdesna. Baš kao što gladna tigrica kad čuje riku dva stada u dve odvojene doline ne zna da li da krene na jedno ili na drugo, a žudi da napadne oba istovremeno, tako Persej okleva da li da krene na desnu ili na levu stranu; on zaustavlja Molpeja raniv ga u nogu i mislio je da ga ostavi, ali mu Etemon ne dade oka otvoriti, nasrće svom silinom, goreći od želje da ga rani u vrat, vitla mačem u moćnoj desnici, ali ne pogodi cilj, nego ga slomi udarcem u kameni stub: oštrica odskoči, u luku se vrati i zabode se u grlo svoga vlasnika. Rana nije dovoljno duboka da bi bila kobna, ali dok stoji tresući se i šireći prazne ruke (sve uzalud), Persej ga proburazi Merkurovim krivim mačem.
Ali, kad vide da njegova snaga nije srazmerna broju neprijatelja, Persej povika: «Budući da me na to prisiljavate, ja ću da tražim pomoć od moga neprijatelja. Neka okrene lice ustranu, ako među vama ima neki prijatelj.» Rekav to, on podiže visoko Gorgoninu glavu. «Plaši ti koga drugoga svojim čarobnim moćima!» – povika Teskel i zamahnu ubojitim kopljem, ali se ukoči u tom stavu i pretvori u mramorni kip. Posle njega Ampiks zmahnu mačem da proburazi srce velikodušnog Perseja, ali se i njegova ruka ukoči ne mičući ni na jednu ni na drugu stranu. A Nilej, koji je lažno tvrdio da ga je rodio sedmokraki Nil i na štitu ugravirao reku sa sedmokrakom deltom, jednim delom u zlatu, a drugim u srebru, povika: «Gledaj, o Perseju, izvor iz kojeg sam ponikao. Ti ćeš zacelo posle smrti poneti veliku utehu u carstvo senki znajući da si pao od ruke takvoga …» – njegove poslednje reči se naglo prekidoše, činilo se da otvorene usne još pokušavaju da kažu nešto, ali više nisu propuštale reči. Njih dvojicu ukori Eriks: «Vi ste se ukočili zbog manjka hrabrosti, a ne zbog snage Gorgonine glave. Juriš za mnom da bacimo na zemlju ovoga čovu i njegovo čarobno oružje!» Krenu u juriš, ali mu noge ostadoše prikovane za tle i u tome se stavu skameni pod punom ratnom spremom.
Oni su vaistinu zaslužili kaznu koja ih je stigla. Ali tu beše i Akontej, vojnik na Persejevoj strani, koji, dok se borio na strani svoga prijatelja, slučajno pogleda na Gorgonino lice i skameni se. Misleći da je ovaj još živ, Astig ga udari dugim mačem. Mač zveknu i dok je njegov vlasnik stajao zapanjen i njega savlada Gorgonina glava  i ostade skamenjen gledajući mramorno lice protivnika.  Mnogo bi vremena trebalo da se nabroje sva imena starešina i prostih boraca koji tako stradaše. Dvesta je ljudi preživelo bitku; dvesta ih je videlo Gorgonu i skamenilo se.
Sad se najzad Finej kaje zbog ove nepravedne borbe. Ali, šta da radi? Vidi kipove u raznim stavovima i poznaje ih kao svoje pristalice i svakoga po imenu zove i moli da mu pomognu; ne verujući očima, dodiruje rukom one koji su mu najbliži: sami kamen! Odvrati lice i pokorno šireći ruke ustranu, priznade poraz: «Perseju, ti si pobednik; skloni tu prokletu Meduzinu glavu od koje se ljudi kamene, ma ko da je ona, skloni je, molim te. Ni mržnja prema tebi, ni lakomost na kraljevski presto nisu me uvukli u ovaj boj. Ja sam se bio za svoju ženu. Ti polažeš pravo na nju po zasluzi, a ja po vremenu. Spreman sam da popustim. Ne tražim ništa, o najhrabriji među ljudima, već samo da mi poštediš život. Sve ostalo je tvoje.» Kad je to izgovorio ne usuđujući se da pogleda u lice onoga koga moli, Persej reče: «Bedni Fineju, ne boj se; što mogu (a to je velika milost za tvoju bednu dušu) ja ću da ti dam: ti nećeš da pogineš od mača. Ali, od tebe ću da napravim spomenik koji će vekovima da stoji: u kući moga tasta ti ćeš uvek biti izložen kako bi moja žena mogla da nađe utehu u kipu njenog nesuđenog.» Rekavši to, okrenu Gorgoninu glavu u smeru u kojem je Finej bio okrenuo prestravljeno lice. Onda, kako se naprezao da odvrati pogled, vrat mu se ukoči i same suze na obrazima pretvoriše se u mramor: čitavo bedničko lice, pokajnički pogled i ispružene ruke – celokupni kukavički stav preobrazi se u kamen.
Pobednik Persej vrati se s nevestom u grad svojih predaka i tu, da osveti dedu, koji jedva da je zasluživao tu počast, zametnu boj sa Protejem. Jer Protej je snagom oružja isterao brata i zauzeo tvrđavu Akriziju. Ali ni oružje, ni tvrđava koju je osvojio na podlački način, nisu mu pomogli da odoli kobnom pogledu te grozne nemani. Ali, ti Polidekte, vladaru Malog Serifa, nisi popustio pred viteštvom ovoga mladića, koji se dokazao u mnogim podvizima i iskušenjima; ti si ostao nepopustljiv u mržnji, tvoj nepravedni gnev nije znao za kraj. Ti si odbio da mu odaš poštovanje i tvrdio da je priča o Meduzinoj smrti puka laž. «Mi ćemo da ti pružimo dokaz», rekne Persej, «Čuvajte oči!» (ovo prijateljima). I Meduzinim licem pretvori kraljevo u beskrvnu stenu.

Sunday, December 11, 2016

Рајнхолд Нибур: НАШАТА СЕКУЛАРНА ЦИВИЛИЗАЦИЈА

Unqualified optimism on the present state or future prospect of religion in modern civilization can emanate only from a very superficial analysis of modern life. In America such optimism is justified by the undeniable prestige of the church in the popular mind and the vitality of the institutions of religion. In Europe optimism is not even supported by these facts. Yet America is in many respects more pagan than Europe, which means that the vitality of the institutions of religion is not in itself a proof of authentic religious life. The fact is that we are living in a completely secularized civilization which has lost the art of bringing its dominant motives under any kind of moral control.
Recent events in Europe reveal what unrepentant tribalists Western people are and how little they have learned from the great tragedy. They seem to lack both the imagination to realize the folly of their ways and the humility to conceive of their folly as sin. While we in America affect to pity Europe, the sense of moral superiority, which is always the root of pity, is based on illusion. We are no more moral than Europe, but our tremendous wealth and our comparative geographic isolation save us from suffering any immediate consequences of our moral follies. However active the institutions of religion may be in our national life, there is no trace of ethical motive in our national conduct. To the world we appear, what we really are, a fabulously wealthy nation, intent upon producing more wealth and seemingly oblivious to the consequences which unrestrained lust of power and lust of gain must inevitably have on both personal morality and international harmony.
The fact is that the social life of the Western world is almost completely outside of ethical control. A political leader of Gandhi’s type would be unthinkable in the Western world. While it may be true that all groups are naturally predatory and have never been effectually restrained by moral scruples, yet there is a measure of indifference to and defiance of moral law in our modern world which compares unfavorably with the best in either our own or oriental history. The fact is that we are living in a completely secularized civilization.
The secularization of modern civilization is partly due to our inability to adjust the ethical and spiritual interests of mankind to the rapid advance of the physical sciences. However much optimists may insist that science cannot ultimately destroy religion, the fact remains that the general tendency of scientific discovery has been to weaken not only religious but ethical values. Humanism as well as religion has been engulfed in the naturalism of our day. Our obsession with the physical sciences and with the physical world has enthroned the brute and blind forces of nature, and we follow the God of the earthquake and the fire rather than the God of the still small voice. The morals of the man in the street, who may not be able to catch the full implications of pure science, are corrupted by the ethical consequences of the civilization which applied science has built. While pure science enthroned nature in the imagination, applied science armed nature in fact.
It is a part of the moral obfuscation of our day to imagine that we have conquered nature when in reality applied science has done little more than debase one part of humanity to become purely physical instruments of secular purpose and to cause the other part to be obsessed with pride in the physical instruments of life. The physical sciences armed nature -- the nature in us -- and lured us into a state where physical comfort is confused with true happiness and tempted us to indulge our lust for power at the expense of our desire for spiritual peace. We imagine we can escape life’s moral problems merely because machines have enlarged our bodies, sublimated our physical forces and given us a sense of mastery. The mastery of nature is vainly believed to be an adequate substitute for self-mastery. So a generation of men is being bred who in their youth subsist on physical thrills, in their maturity glory in physical power and in their old age desire nothing more than physical comfort.
Vaguely conscious of the moral inadequacy of such an existence, men try to sublimate it by restraining their individual lusts in favor of the community in which they live. Thus nationalism becomes the dominant religion of the day and individual lusts are restrained only to issue in group lusts more grievous and more destructive than those of individuals. Nationalism is simply one of the effective ways in which the modern man escapes life’s ethical problems. Delegating his vices to larger and larger groups, he imagines himself virtuous; the larger the group the more difficult it is to fix moral responsibility for unethical action.
It would have been too much to expect of religion that it find an immediate antidote for the naturalism and secularism which the modern scientific world view has created. It was inevitable that the natural world, neglected for centuries, should take vengeance upon the human spirit by making itself an obsession of the human mind. But it cannot be said that religion has been particularly wise in the strategy it developed in opposition to naturalism. Religion tried to save itself by the simple expedient of insisting that evolution was not mechanistic but creative, by discovering God in the evolutionary process. Insofar as this means that there is room for freedom and purpose in the evolutionary process, no quarrel is possible with the defenders of the faith. But there is, after all, little freedom or purpose in the evolutionary process -- in short, little morality; so that if we can find God only as he is revealed in nature we have no moral God.
It would be foolish to claim that the defense of a morally adequate theism in the modern world is an easy task; but it is not an impossible one. Yet most modernists have evaded it. Modernism on the whole has taken refuge in various kinds of pantheism, and pantheism is always destructive of moral values. To identify God with automatic processes is to destroy the God of conscience; the God of the real is never the God of the ideal. One of the vainest delusions to which religionists give themselves is to suppose that religion is inevitably a support of morality. There are both supramoral and submoral factors in religion. Professor Santayana makes the discrimination between two instincts in religion, the instinct of piety and the instinct of spirituality, the one seeking to hallow the necessary limitations of life and the other seeking to overcome them Pantheism inevitably strengthens those forces in religion which tend to sanctify the real rather than to inspire the ideal.
That is why modernism, which has sloughed off many of religion’s antimoral tendencies but has involved itself in philosophic monism and religious pantheism more grievously than orthodoxy ever did, has been so slight a moral gain for mankind. Liberal religion is symbolizing a totality of facts under the term God which orthodoxy, with a truer moral instinct, could comprehend under no less than two terms, God and the devil. It would be better to defy nature’s immoralities in the name of a robust humanism than to take the path which most modern religion has chosen and play truant to the distinctive needs of the human spirit by reading humanity into the essentially inhuman processes of nature. There is little to choose between the despair to which pure naturalism tempts us when we survey the human scene and the easy optimism which most modern religion encourages. What we need is both the spirit of repentance and the spirit of hope, which can be inspired only by a theism which knows how to discover sin by subjecting man to absolute standards and how to save him from despair by its trust in absolute values.
The secularization of modern life is partly due to the advance of science, but also to the moral inadequacies of Protestantism. If liberal Protestantism is too pantheistic, traditional Protestantism is too quietistic to meet the moral problems of a socially complex age. Protestantism, as Professor Whitehead in his Science and the Modern World has with rare insight pointed out, has no understanding of the social forces and factors which impinge on and condition human personality. It believes that righteousness can be created in a vacuum. It produces no sense of tension between the soul and its environment. The conversions of which it boasts may create moral purpose, but that moral purpose is applied to a very limited field of motives where application is more or less automatic. It helps men to master those sins which are easily discovered because they represent divergence from accepted moral customs: the sins of dishonesty, sexual incontinence and intemperance.
No religion is more effective than Protestantism against the major social sins of our day, economic greed and race hatred. In a recent trial of Negroes, growing out of a race riot in one of our metropolitan centers, the defense lawyer shrewdly manipulated the selection of the jury so that there would be at least a minority of Jews and Catholics in the jury box, and it is reported that their votes were for the defense when the jury failed to reach a decision. No real progress can be made against the secularization of modern life until Protestantism overcomes its pride and complacency and realizes that it has itself connived with the secularists. By giving men a sense of moral victory because they have mastered one or two lusts, while their lust for power and their lust for gain remain undisciplined, it is simply aggravating those lusts which are the primary perils of modern civilization.
Protestantism reacted against the dualism in Roman Catholic ethics which produces asceticism on the one hand and an easy-going connivance with human weakness on the other. It is true that there is a dualism in Roman Catholic ethics, which can develop, let us say, a Cardinal O’Connell on the one hand and a Cardinal Mercier on the other. But Protestantism has a dualism equally grievous, which produces a Cardinal O’Connell and a Cardinal Mercier in the same skin, a pagan and a puritan in one person, whose puritanism becomes an effective anodyne for a conscience not altogether easy in the sins of paganism. If a choice is to be made between monastic and quietistic ethics, surely monastic ethics must be termed the most Christian, for it is better that the world shall be feared than that it be embraced with a good conscience.
How a fretful anxiety about a number of lustful temptations can develop a perfect complacency in regard to other temptations may be seen by the fact that the church is not now so conscious of some of the sins of modern civilization as some of our most thoroughgoing, realists. If Scott Nearing had the ear of New York he could convict it of sin more surely than Bishop Manning can. The Nation prompts its readers to a consciousness of social sin more effectively than does, say, the Watchman-Examiner. It is significant, too, that the very part of the country in which the churches insist upon "regenerate membership" and recruit such a membership by persistent revivals is most grievously corrupted by the sin of race hatred. Protestantism -- and insofar as Roman Catholicism has departed from the best medievalism, Catholicism, too -- has no understanding of the complex factors of environment out of which personality emerges. It is always "saving" individuals, but not saving them from the greed and the hatred into which they are tempted by the society in which they live. Protestantism, it might be said, does not seem to know that the soul lives in a body, and that the body is part of a world in which the laws of the jungle still prevail.

Perhaps it might not be irrelevant to add that its failure to understand the relation between the physical and the spiritual not only tempts Protestantism to create righteousness in a vacuum but to develop piety without adequate symbol. That is why the church services of extreme Protestant sects tend to become secularized once the first naive spontaneity departs from their religious life. In Europe nonconformist Protestants tend more and more to embrace the once despised beauty of symbol and dignity of form in order to save worship from dullness and futility. In America nonconformist Protestantism, with less cultural background, tries to avert dullness by vulgar theatricality. The Quakers alone escape this fate because their exclusion of symbol is so rigorous that silence itself becomes symbol. If worship is to serve man’s ethical as well as religious needs, it must give him a sense of humble submission to the absolute. Humility is lacking in Protestant worship as it is missing in Protestant civilization. If this humility is medievalism, we cannot save civilization without medievalism.


(This article was published in the Christian Century, April 22, 1926. Copyright by The Christian Century Foundation. This article was prepared for Religion Online by Ted & Winnie Brock.)

Tuesday, December 6, 2016

Торквато Тасо: АМИНТА

ЧИН III

Сцена 2
Аминта, Дафне и Нерина

AMINTA:    Oh Dafne,
you truly had pitiless pity
when you stayed my dart;
my death, however,
will be as much more bitter as it is late.
And now why do you vainly lead me
through such diverse streets and through such varied
arguments? What do you fear?      
That I might kill myself? You fear for my good.
DAFNE:      No despair, Aminta,
for, if I know her well,
only Silvia's embarrassment, not cruelty,
moved her to fly.
AMINTA:    Oh alas, let despair
by my health,
since hope has only
been my ruin; and yet, oh alas,
hope tries to germinate within my breast       
solely because I live, and what is a greater ill
than the life of a miserable wretch such as I?
DAFNE:      Live, miserable one, live
in your misery, and this state
endures only in order to become happiness,
whenever it might come. The reward of hope might be,
if you keep living and hoping,
that which you saw in her beautiful nakedness.
AMINTA:    It did not seem enough to Love and to Fortune
that I was full of misery, unless I was shown the full extent
of what was denied me.        
NERINA:    Then I am fit to be the grim
bearer of most bitter news.
Oh Montano, now forever and always miserable,
what will be your state of mind when you hear
the harsh case of your only Silvia?
Old father, blind father, ah, father no more!
DAFNE:      I hear a gloomy voice.
AMINTA:                       I hear the name
of Silvia striking my ears and heart.
But who is it that names her?
DAFNE:   She is Nerina;     
with such beautiful eyes and such lovely hands,
and ways so handsome and gracious,
she is a gentle nymph very dear to Cynthia.
NERINA:    It is indeed better that he know of it and try to recover the unhappy relics,
if anything remains of her there. Ah, Silvia! Ah, your harsh,
infelicitous fortune!
AMINTA:    Oh woe! What does this girl say?
NERINA:    Oh Dafne!
DAFNE:      What are you saying to yourself? Why do you name Silvia and then sigh?
NERINA:      Ah! What reasons        
I have to sigh over her case.
AMINTA:      I hear, I hear
that which freezes my heart and closes on
my spirit. Is she alive?
DAFNE:      Tell me fully the cruel misfortune you hint at.
NERINA:    Oh God, why am I
the messenger? And just so, I must tell it.
Silvia came to my dwelling, naked--
and you might know the reason for that.
After she dressed again, she begged me to accompany her,
if I wished, in the hunt that was ordered        
in the wood bearing the name of the Eliceto.
I complied with her. We went and found many nymphs gathered;
and shortly afterwards,
lo and behold, from where I do not know, a wolf leapt forth,
huge beyond measure, and from his lips
dripped a slather of blood.
Silvia fit an arrow to the string
of a bow I had given her and drew and hit him
on the top of his head; he entered the forest again, 
and brandishing a dart, she followed him into the woods.
AMINTA:    Oh highest grief! Alas, what end
is already announced to me?
NERINA:      With another dart
I followed their tracks, but at some distance,
for I started far too late. As I went
deeper into the woods, I did not see them again;
but in the thickest, loneliest part of the forest
their tracks circled about and overlapped one another,
and there I found Silvia's dart in the ground
and not much further away the white veil      
with which I myself had wrapped her hair; and as
I looked around, I saw seven wolves
licking the blood-covered ground
and a few bare bones scattered about.
Luckily I was not seen
by them, so intent were they at their meal;
thus, filled with fear and pity,
I turned back. And this is as much
as I can tell you of Silvia, and here is the veil.
AMINTA: Does it seem to you that you have said little? Oh veil!
Oh blood! Oh Silvia! You are dead!
DAFNE:   Oh miserable one!       
He is senseless from grief and perhaps dead!
NERINA:    He just barely breathes. This might be
a short fainting spell. See, he comes to.
AMINTA:    Grief, you so torment me,
why do you not now kill me? You are too, too slow!
Perhaps you leave that office to my hands?
I am, I am content
to take care it will be done
since you refuse to or can not.      
Ah me! If I now need no more
proof of my loss,
and I need nothing more
to fulfill my misery,
what do I care? For what more do I wait? Oh Dafne! Oh Dafne!
For this bitter end you saved me,
for this bitter end!
Beautiful and sweet would death have been then
when I sought to kill myself.
You denied it to me, and the heavens, to whom it appeared  
that by dying I might be forestalling the grief
that was prepared for me,
denied my dying in peace.
DAFNE:      Stay your death
until you better understand the truth.
AMINTA:    Oh me! What do you wish me to wait for?
Oh my, I have waited too long and heard too much.
NERINA:    Oh, would that I had stayed mute.
AMINTA:    Nymph, I pray you, give me
that veil which is
the sole and miserable remainder of her
so that it might accompany me
through this brief distance
that remains to me on the road of life,
and with its presence
I will increase that martyrdom
that is indeed a little martyrdom 
if I need aid for my death.
NERINA:    Must I give it or deny it?
The reason for which you ask it
means that I must deny it.
AMINTA:    Cruel! So small a gift
you deny me at this extreme point?
And so too in this my fate
is shown to be malign. I give up, I give up,
keep it with you. And you stay here too,
for I go, never to return.       
DAFNE: Aminta, wait! Listen!       
Oh dear, he departs with such fury!
NERINA:    He goes so quickly
that it would be vain to follow him; it is surely best for me to pursue my journey,
and perhaps it would be better
if I were to be silent and say nothing
to the miserable Montano.


          Chorus

No need for death,
For to wring two hearts
First faith sufficed and then love.
Nor is that which one looks for
So difficultly found
By one who follows Love well,
For love is merchandise and bought with love,
And searching for love one often finds
Immortal glory to lie close by.


          Intermedio III

We are divine, who in the eternal serenity
Among celestial sapphires and beautiful crystals
Where summer never is, nor winter,
Lead perpetual dances,
And now here below immortal grace
And high fortune are seen in this beautiful image
Of the theater of the world
Where among so many lights obscured by night
We make in a round a new dance
Both delightful and charming       

To the clear harmony of another music.

(прев. Малколм Хејворд 1997)